Praha 13 inzerce zdarma, bazar

Území Prahy 13 je součástí naší metropole od roku 1974. Jedná se o vyvýšeninu mezi Motolským, Prokopským a Dalejským údolím, rozčleněnou kolem prameniště Prokopského potoka. Původní obce Stodůlky, Malá a Velká Ohrada, Třebonice, tvořily dlouhou dobu samosprávnou jednotku v rámci městského obvodu státní správy Prahy 5 pod názvem Stodůlky, později Jihozápadní město a nejnověji Praha 13.Chráněné území Prokopského a Dalejského údolí činí tuto oblast velmi zajímavou. Část dnešního Prokopského údolí je tvořena podmořskou prvohorní sopkou. Hemrovy skály mezi Novou Vsí a Butovicemi jsou pozůstatkem sopečné činnosti z doby před 430 mil. lety.

První lidé se v našem regionu objevují už před 20 000 lety, v období poslední doby ledové. Svědčí o tom například nálezy v jeskyni sv. Prokopa. Dnes víme, že osídlení na tomto kraji Prahy bylo hustší než jsme se domnívali. Prokázal to archeologický průzkum prováděný při výstavbě sídlišť v letech 1978 – 1987, kdy v místě, kde dnes leží Nové Butovice, bylo nalezeno 65 hrobů. Jde o čtvrté největší pohřebiště v Evropě. Hroby archeologové odkryli na třech nepatrně od sebe vzdálených lokalitách mezi Stodůleckým a Jinonickým potokem. Pohřebiště únětické kultury poskytlo nálezy bronzových šperků, náušnic, jehlic, náramků, sekeromlatů a nožů s trojúhelníkovou čepelí i zlaté náušnice.

Praha 13 opírá své historické kořeny nejen o prahistorické nálezy, ale i o osudy obcí ležících již několik století na dnešním území. Naše městská část vyrostla na půdě řady starobylých obcí, osad a usedlostí.
Butovice

Jméno Butovice se vyskytuje již v záznamech z r. 1088 . Ves Butovice jest na mírném návrší západně od Radlic a tvoří s osadou Jinonicemi (dříve Ninonicemi) ves, s dvorem kláštera Kartouzského a statkem probošta pražského. Za moru r. 1679 zde byla zřízena nemocnice pro Pražany, židům byl určen dvůr a mlýn v Klukovicích. Zdejší kostel sv. Vavřince stojí na návrší, východně nad Butovicemi. Jest to malá svatyně původně románská, asi ze 13. století. Byla to prostá polokruhová apsida, která r. 1894 přístavbou na straně západní, se zvětšila téměř o polovinu původní délky. Kolem kostelíka se rozkládá hřbitov, v jehož jihovýchodním rohu se nachází nízká dřevěná zvonice se třemi zvony. Největší zvon, pěkně zdobený, je z r. 1574. Menší zvon byl z r. 1615, byl však v r. 1840 ukraden a následně r. 1847 opět ulit.

V Dalejském údolí bývala uprostřed svahu strmé skály dlouhá jeskyně Svatoprokopská, v niž podle pověsti žil sv. Prokop. Ke cti tohoto světce byl knížetem Adamem Schwarzenbergem v letech 1711-1712 zbudován na temeni skály Prokopského údolí kostelík. Kostelík sv. Prokopa je postaven v prostém barokním slohu. Hlavní oltář zdobila kopie sázavského obrazu od pražského malíře Jana Schumera z roku 1712. Na boční stěně jsou dva zajímavé obrazy Panny Marie z 18. století. Na stěnách lodi jsou rozvěšeny čtyři velké obrazy od Jana Jiřího Heintsche, které sem byly pravděpodobně přeneseny z některého zrušeného jesuitského kláštera. Při cestě z Radlic byla r. 1753 postavena socha sv. Prokopa. Na skále stál kostelík ještě v 60 letech 20. století. Těžba v lomu však památku velmi poškodila, a navíc s ním spojený vojenský prostor, činily kostelík nepřístupným. Před Svatoprokopskou jeskyní na strmé skále stávala poustevna, k níž vedly schůdky, které byly přímo vytesané ve skále. Jeskyně byla jednou z největších v Čechách, její délka byla asi 120 m.. Zřízením vápencových lomů, celá jeskyně r. 1890 zmizela. V dřívějších dobách bývalo Dalejské (Svatoprokopské) údolí místem velice půvabným. Svatoprokopská pouť (v neděli po svátku sv. Prokopa) byla považována za národní pouť.

Za husitských válek se Butovice dostaly do vlastnictví Starého Města pražského. V průběhu 16. století se majitelé střídali v docela rychlém sledu. Císaře Rudolfa II.v roce 1592 napomíná Adama z Hradce za nezaplacení 11 000 kop grošů za majetek Butovic, který tvořila celá ves s poplužním dvorem, dva další dvory, podání ke kostelu, dvě krčmy, dvůr v Jinonicích, háje, potůčky či pastviny.

V roce 1610 se dějiny Butovic už natrvalo spojují s Jinonicemi. Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, majitel Jinonic, koupil Butovice za 17 400 kop míšeňských grošů. V roce 1685 koupil Butovice a Jinonice včetně Smíchova Jan Adolf ze Schwarzenberka. Pod jeho patronací byla v Butovicích zřízena roku 1714 škola, kterou navštěvovaly i děti z Jinonic, Klukovic, Nové Vsi a samoty Vysoká. Jakub Beneš, první učitel této školy, v roce 1738 zemřel ve stáří 80 let. Ve stejném roce byl jmenován učitelem Josef Čermák, který bydlel i učil v hospodě. Samostatná školní budova byla vystavěna v roce 1739.

V roce 1890 stálo v Butovicích 96 domů V roce 1922 byly Jinonice připojeny k Velké Praze a společně s Butovicemi měly 257 popisných čísel, které obývalo 2 294 obyvatel, kteří se zaměstnávali jednak polním hospodářstvím nebo chodili na práci do Prahy a okolí.
Klukovice

První zmínka o vsi Klukovice je z roku 1342, kdy náležela k úřadu královského číšníka. V roce 1395 byla ves v družení Matěje z Klukovic, po jeho smrti se stala jako odúmrť majetkem krále. V roce 1420 zkonfiskovali zdejší vesnici Pražané a přenechali ji i s loukou v Dalejích Pechovi valchářovi. Až do bitvy na Bílé hoře je doloženo ještě několik majitelů. Po bělohorské bitvě se stal majitelem Klukovic Pavel Michna z Vacínova. Jeho syn Václav je na rozdíl od Butovic a Jinonic neprodal, ale vypůjčil si na ně od staroměstských jezuitů 300 zlatých. Jezuité definitivně získali Klukovice v roce 1717 a vlastnili je do roku 1773, kdy připadly studijnímu fondu, později se dostaly do soukromých rukou. V roce 1843 bylo ve zdejší vesnici 14 domů s 85 obyvateli. Již roku 1850 se spojila s Hllubočepy a Zlíchovem v jednu místní obec Hlubočepy. Farností však Klukovice nadále náležely k Jinonicím a děti chodily do školy do Butovic. Na přelomu století zde stálo 17 domů, ve kterých žilo 130 obyvatel. V seznamu nemovitých památek jsou zapsány dva klukovické domy. V Horově mlýně se zachovaly pozůstatky objektu z 16. století. Přízemí obytné části je z roku 1617. Stavební úpravy mlýna a vstupní brány byly provedeny v roce 1879. Druhým, neméně zajímavým objektem, je obytná část domu čp. 302. Přízemí má valenou klenbu a mimořádně tlusté zdi, pocházející ze 16. století.
Stodůlky

Ves je připomínána již roku 1159 jako majetek řádu johanitů. Ve 13. století patřila středověká osada pánům z Hradce. Část zdejších pozemků daroval Oldřich II. z Hradce proboštství svatovítské kapituly. V této části Stodůlek měl roku 1402 probošt Jan tvrz a dvůr s dvojím poplužím, s luky a lesy a dvěma poddanými ke své službě. V době husitské, r.1429, se staly majetkem pražského purkrabství. Přestože v předbělohorské době byly Stodůlky poměrně velkou vesnicí s 20 domy, v roce 1645 v důsledku útrap třicetileté války zde žilo pouze 9 sedláků, 1chalupník a 2 zahradníci, 3 selská, 5 chalupnických a 1 zahradnické stavení se nalézaly v troskách. V polovině 18. století bylo v obci opět 25 hospodářství.V roce 1787 si zde založili školu, kterou navštěvovaly děti z Motola, Chab a samoty Lužiny.V roce 1843 měly Stodůlky 74 domů s 592 obyvateli. K hlavnímu městu byly připojeny v roce 1974.
Uprostřed osady na místě románského kostela, doloženého v roce 1292, byl v letech 1901 - 1903 postaven podle plánu M. Krcha dnešní pseudogotický kostel sv. Jakuba Většího, v němž je z původního kostela zachován kamenný gotický sanktuář. Vnitřní zařízení pochází z 19. a 20. století. Hlavní oltář je pdeusogotický s obrazem sv. Jakuba od Konstantina Buška z roku 1903.Od stejného autora jsou obrazy i na bočních oltářích. U kostela je umístěn litinový kříž na kamenném podstavci z roku 1855. Další kříž a několik kamenných náhrobků z 80. let 19. století jsou umístěny na hřbitově při severozápadním okraji Stodůlek.

Na rozhraní obcí Stodůlek a Motola stojí kaple Nalezení sv. Kříže, barokní kopulovitá centrální stavba z let 1743 - 1754, postavená patrně podle návrhu K. I. Diezenhofera. Kaple je spojena s událostmi během války o rakouské dědictví na počátku vlády císařovny Marie Terezie, která k ní osobně položila základní kámen. Roku 1754 při druhém pražském pobytu císařského páru byla kaple vysvěcena. Kaple byla roku 1784 zrušena, 1892 obnovena a od té doby byla nechána svému osudu a pustla. Nyní je od roku 1990 v péči stodůlecké farnosti.

Kaple je velmi významná jak z architektonického, tak i kulturně-historického hlediska. Má ještě mělké boční kaple a kruhový presbytář, v němž jsou fresky s výjevem Nalezení sv. Kříže a Vítězství Kříže nad pohanstvím. Ve Stodůlkách je zachována celá řada historických objektů, například je to obdélná patrová budova v přízemí členěná pásy rustiky, v patře pilastry a na jižní straně s malovanými slunečnímii hodinami.

Změny, kterými prošly Stodůlky v rozpětí třiceti let, zaznamenali na svých snímcích otec a syn Vančurovi. Václav Vančura fotografoval různá místa ve Stodůllkách v letech 1976 a 1977, Jan Vančura zachytil stejná místa v roce 2006. Vzniklo tak unikátní srovnání dvou různých období v historii Stodůlek, které si níže můžete stáhnout.

Proměny Stodůlek (prezentace MS PowerPoint)

Lužiny

Na stodůleckém území stála ještě roku 1870 samota zvaná Na Lužinách. V poslední čtvrtině 19. století se zde začalo stavět a vznikla osada Lužiny. Osada měla na přelomu století 34 domy a 266 obyvatel. Další růst Lužin lze jen velmi obtížně sledovat, protože při úředním sčítání lidu bývají uváděny celé Stodůlky včetně Lužin. K Praze byly Lužiny připojeny společně s obcí Stodůlky v roce 1974.
Velká a Malá Ohrada

Osada Velká Ohrada vznikla poblíž Dalejského potoka na konci 18. století. V roce 1859 zde stálo 14 domů, v nichž žilo 110 obyvatel. V druhé polovině 19. století vznikla v její blízkosti další osada zvaná Malá Ohrada.Její původní název byl Ohradská osada.Pod tímto názvem je uváděna ještě v roce 1870. V roce 1911 v ní žilo 105 katolíků a 2 nekatolíci. Obě Ohrady byly připojeny ke Stodůlkám.
Třebonice

Část Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. Na návsi je gotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924 – 1925. Součástí této osady je místní část Krteň, která ve středověku patřila českým králům. V době husitské se dostala do majetku pražské kapituly a byla v roce 1667 připojena k Chrášťanům. Na vyvýšeném místě stojí kostel sv. Jana a Pavla, který je poslední připomínkou zaniklé Krtně. Byl postaven v pozdně románském slohu v 2. čtvrtině 13. století s pravoúhlým presbytářem a průčelní čtverhrannou věží. Roku 1575 byl rozšířen o boční loď, roku 1699 o sakristii, v letech 1732 - 1734 byla zvýšena jeho věž. Roku 1890 byl kostel přestavěn novorománsky podle návrhu A. Živného. Potom byla klenba nahrazena kazetovým stropem, severní loď zvýšena a věž přestavěna. V kněžišti se zachovalo románské okno a na východní stěně uvnitř pozdně románské nástěnné malby z konce 13. století. Představují Křest Kristův, Obětování v chrámě, Josefův sen, Církevní učitelku a symboly evangelistů. Malby byly restaurovány v roce 1952.
Zařízení je převážně pseudorománské, pouze v boční zdi byl ponechán při přestavbě původní oltář s obrazem od J. Heřmana z roku 1890. Kostel býval součástí feudálního dvorce a dodnes tvoří působivou dominantu krajiny.